Mnozí úspěšní autoři pro dospělé zkoušejí psát i pro dětského čtenáře … a mnohým to také vychází.
Například Dan Brown, autor světových bestsellerů se symbologie Robertem Langdonem, napsal dětskou knížku Divoká symfonie, ke které dokonce složil hudbu.
Podobně severský autor Jorn Lier Horst napsal sérii pro děti detektivní kancelář č.2, ze které vyšlo v češtině několik dílů.
Nyní tedy zkouší oslovit dětských čtenářů Samuel Bjork … a daří se mu. Přichází s novou detektivní sérií pro mladé čtenáře od 9 let. Jmenuje se Detektivové z dvora a v první části budeme řešit Případ ztraceného náhrdelníku.
Vypravěčem je talentovaný fotbalista Kim, který chodí do šesté třídy základní školy a bydlí ve čtvrti Torshov v Oslu. Po tom, co pro vážné zranění kolena musel pověsit fotbal na hřebík, rozhodne se založit se svými třemi kamarády párky, Aryan a Heidi detektivní klub. Nazvou se detektivové z dvora a spojenectví zpečetí krví z prstu …
Pravidelně se setkávají v ústředně, kterou si vytvořili v bývalé sušárně prádla na půdě, komunikují vysílačkami, často si čtou Velkou příručku pro detektivy, v níž se píše o všem, co detektiv potřebuje vědět, když vtom najednou před nimi stojí první skutečná záhada!
Dozví se, že někdo ukradl perlový náhrdelník paní Abrahamsenovej. A nejen to! Obviňují z toho Aryanovu mámu. Detektivové z dvora se rozhodnou případ vyřešit. Kdo je však muž s bílým kovbojským kloboukem a kluk v červené teplákové soupravě?
První Případ ztraceného náhrdelníku je svižný, poutavý, nechybí mu humor a sympatické postavy. Kim je normální rozumný kluk, férový a přátelský. Jeho nejlepším kámošem je Párek, kterému některé věci docházejí pomalu, ale je platným členem týmu. Heidi je zase jejich spolužačka, která je nesmírně inteligentní a zapálená pro pátrání, takže výborně doplňuje trojici kluků. Kluci se svou kámoškou jsou bystří, odvážní a kreativní, takže postupnými kroky najdou viníka záhadné krádeže. Knížku doplňují velmi pěkné ilustrace, takže doporučujeme všemi deseti.
Začtěte se do novinky Případ ztraceného náhrdelníku:
Právě jsem vyšel na dvůr, když ke mně doběhl Párek. „Aryanova máma jde do basy!“ „Co to trepeš? Žertuješ? „Nevěřil jsem vlastním uším. „Ne, ne. Opravdu! „Prohlásil Párek a zalapal po dechu. „Včera večer tu byli poldové.“ „Prosím?“ Podivil jsem se. Aryanova mama, asi nejmilejší teta v celém sousedství? Do vězení? Ne, to nemůže být pravda!
„Vymyslel si!“ Pozorně jsem studoval výraz na tváři kamaráda. Někdy je takový. Sem tam přehání, takže ho třeba brát s rezervou. „Ne, přísahám!“ Vykřikl Párek. „Prý ukradla perlový náhrdelník a nyní ji Fízl vzali s sebou.“ „To snad ne,“ hlesl jsem a podíval jsem na Aryan byt. V oknech se nesvítilo. „Mluvil jsi s ním?“ „Ne, není doma.“ „Kdy se to stalo?“
„Včera večer. Neviděl jsem to na vlastní oči, ale oco hej. Byla tu policie s houkačkami a se světly. „V tom okamžiku se mě zmocnili výčitky svědomí, protože jsem se celý večer hrál playstation. Cože? Detektivové z dvora? Záhada na dvoře a já se o ní doslechl až teď?
„Co uděláme?“ Zeptal se Párek. Většinou se obrací na mne, neboť jsem vedoucí klubu Detektivové z dvora, čili DZD. On je druhý nejvyšší velitel. Párek je samozřejmě pouze přezdívka. Normálně se jmenuje, co zní neuvěřitelně, Per-Otto Hansen Nilsen. Už jste někdy slyšeli takové jméno?
„Per-Otto Hansen Nilsen?“ Nadhodil jednou, když jsme seděli na dvoře. „Kdo by tak pojmenoval své děcko?“ „Tví divní fotrovci.“ „Však?“ Povzdechl si Párek. „Dobře, máma se jmenuje Hansenová a oco Nilsen, ale dát decku obě příjmení?“
„To je šiši.“ „Zcela neskutečné.“ „Aspoňže máš rád párky.“ „Jak to myslíš?“ Nechápal Párek.
„Máš dobrou přezdívku.“ „Mňam, dal bych si párek omotaný slaninou. Máš nějaké drobné? „Park rodiče nejsou chudí, to ne, ale jsou trochu žgrloši. Představte si Strýce držgrešle jako vysokého elektrikáře s vousy, který celý den vysedává na gauči a dívá telku – přesně tak vypadá parku otec. Ještě jednu věc musím zdůraznit: Párek není tlustý jako Viggo nebo Laffen a další tučibomby z Italského dvora, akorát není takový štíhlý jako Heidi nebo Aryan … Párek je můj nejlepší přítel. Položil bych za něj život.
„Co uděláme?“ Zopakoval Párek. „Komu patřil náhrdelník?“ „Ten ukradený?“ „Jo.“
„Nevím, mohli bychom se zeptat starého Olsena, ten ví všechno.“ „Skvělý nápad!“ Přikývl jsem a rychlým tempem jsme se vydali přes dvůr.
„Kim Kong,“ usmál se ve dveřích starý Olsen. Ještě mě takto přezdívá mnoho lidí. Ve skutečnosti se jmenuji Kim André Kongsvik a za fotbalových časů mi prischla přezdívka Kim Kong. Nechci se chvástat, ale ve fotbale se mi dařilo. Měl jsem jen deset let a už tehdy dospěláci hovořily o národní reprezentaci.
